Globální ekologická diplomacie se v uplynulých dvou dekádách soustředila na změny klimatu. Krok po kroku jsme se propracovali k dohodě, jak skoncovat s přibýváním skleníkových plynů v ovzduší. Evropa, Amerika i Čína začínají vypínat první uhelné elektrárny. Nové technologie jako levnější solární panely nebo elektromobily slibují, že se v dohledné době dokážeme zbavovat závislosti na fosilních palivech, a ještě přitom ušetřit.
Chvíli to trvalo. Pokrok je ale natolik viditelný, že státníci během minulých zhruba pěti let začali opatrně diskutovat, jestli bychom se podobně uměli domluvit na druhém velkém úkolu: jak čelit ubývání živé přírody?
Ta nám nyní nepřehlédnutelně chudne před očima. Ve velkém mizí fantasticky rozmanité korálové útesy v tropických mořích i pralesy v Indonésii. Prakticky totéž se děje za našimi humny. České nížiny během 170 let přišly o 99 procent mokřadů, které pomáhaly zadržovat vodu. Rychle ubývají divoká zvířata, počínaje slony z afrických savan a konče skřivany na domácích polích. Pavučinu živého světa z velké části splétají také nenápadné, ovšem důležité breberky. Na světě žije více druhů žížal než všech savců dohromady a více tesaříků než ptačích druhů. Jenomže se ukazuje, že hmyzu přinejmenším v Evropě a Severní Americe také rapidně ubývá.
A postupně naznáváme, že kromě nenahraditelného dědictví přicházíme také o produktivitu krajiny. Prosperující ekonomika závisí na půdní fauně a opylovačích, zadržování vody v močálech nebo horských lesích. A to natolik, až velké firmy v posledních letech mluví o ubývání přírodního světa jako o nenápadném riziku, které oslabuje globální hospodářství.
Každopádně se ochrana živé přírody už stává velkým tématem světové diplomacie a globální ekonomiky. Přesně stejně jako do nich před čtvrtstoletím zprvu nenápadně prosáklo klima.
